Tento rok oslavila naše církev devadesát let svého trvání. Každé výročí je jistě důvodem k oslavě. Nepochybuji, že oslav bude ještě hojnost. Koncertů i výstav, vzpomínkových tryzen, pohlednic, almanachů a dalších historických publikací, všeho bude dost.
Každé výročí by však mohlo plnit ještě jeden úkol, a to možná poněkud podstatnější. Jde také o to, abychom dali prostor meditaci, kontemplaci, modlitbě a v neposlední řadě i k úvahám.
Tragédií je v tomto ohledu ohromný deficit schopnosti porozumění, který pozoruji již řadu let.
Známkou přítomnosti Ducha svatého je schopnost rozumět. Tam, kde se ani nesnažíme rozumět, tam se do církve vkrádá tragický stín smrti.
I proto se v mnohých církevních tiskovinách neobjevují zamyšlení vedoucí k diskusi či dialogu.
Neschopnost porozumět přetváří diskusi v polemiku, z té pak může pramenit jen a jen nenávist. V takovém prostředí je velmi obtížné meditovat, modlit se a uvažovat.
Na kolbišti neporozumění se utkávají zatím jen dva proudy. Fundamentální husité, obránci pravé víry, založené na čirém vymezování se proti ostatním a nesoudní kritici současného stavu instituce církve, ke kterým bych se ještě před několika lety klidně započítal.
Jistě by prospělo nám všem, kdybychom rozšířili horizont našeho vidění církve.
Tak jako malíř musí neustále poodstupovat od svého obrazu, aby jej mohl vidět, tak i my musíme poodstoupit, abychom dokázali porozumět.
Některým skutečně vadí, že se na obraze začíná objevovat příliš mnoho barev. Rádi by obraz více zjednodušili a používali barvu jen černou a bílou. Jiným zase vadí nedokonalé tvary osob a dalším stále něco chybí.
Pokud dokážeme poodstoupit, pak zjistíme, že obraz je mnohem větší než jsme si mysleli, je mnohem rozmanitější a že jeho autory nejsme jen my, ale především Ten, kdo často vedl naši ruku, pokud se příliš chvěla.
Ten, kdo nás všemu učí a dává poznávat. Zjistíme možná, že našemu zraku ledacos ušlo, mnohé jsme přehlédli a v podstatě nepochopili.
Není dobré, abychom povyšovali problémy církevní instituce nad naše poslání. Nesmíme nikdy zapomenout, že jsme posláni do tohoto světa (tedy společnosti, lidem), a že ten, kdo nás vyslal je Bůh a ten slíbil, že s námi bude po všechny dny.
Sub specie aeternitatis nás nemůže nic a nikdo na tomto světě zbavit našeho poslání. Jsme to jen my sami, kdo může toto poslání zradit ! A děje se tak neustále, pokud se nesnažíme o to základní, porozumět !
Duchovní obnovy uvnitř naší církve jsou stále vnímány mnohými jako zrada na ideálech prvorepublikové církve. Nemusím zde snad připomínat, že denní modlitbu církve denně aplikovali naši první dva patriarchové, Karel Farský a Gustav A. Procházka a mnozí další duchovní. Bez neustálého „pročišťování srdce“ není možná cesta církve, žádné!
Vedle cesty spirituální obnovy je stejně důležitá i cesta teologického vzdělání.
„Naše církev propadla pragmatismu a rutinérství, na vedení k duchovnímu životu podobně jako na vzdělání se hledí jako na luxus, který se sice verbálně doporučuje, ale o čem jaksi všichni víme, že "na to není čas a lidé". Avšak lidé, kteří nás mohou vyvést z této těžké krize, budou ti, kdo jsou schopni mít své duchovní žáky a trpělivě je doprovázet na jejich individuální cestě.“
Tato věta není jen důkazem podobných stavů církve z které jsme vzešli, ale varováním par excellence. Jejím autorem je katolický teolog Tomáš Halík, který ji směřoval do lůna své vlastní denominace.
Nikdy nezapomenu na slova mého duchovního učitele a bratra, pana profesora Zdeňka Kučery, který mi před deseti lety řekl: „važ si své církve, protože její cesta byla vždy cestou hluboké spirituality a vzdělaných lidí“.
Mnohokráte jsem mu dal za pravdu. Takovou církev jsem vždycky chtěl. A on je a navždy pro mě zůstane příkladem poctivého teologa, kterého vnímám jako svého duchovního učitele!
Vydali jsme se na cestu k věčnosti, cestu za Ježíšem Kritsem.
Jdeme po boku Cyrila a Metoděje, Jana Husa, Jana A. Komenského, Karla Farského a Gustava Procházky. Je to společnost dobrá a ctěná a jejich život i dílo si jistě zaslouží, abychom se dokázali postavit čelem krizi. Postavit se a klidně nechat umřít, to, co umřít má. Neplýtvat energii tam, kde to není nezbytné. Nestavět se Duchu v jeho díle.
Pevně věřím, že tuto církev si Pán vyvolil a že jí nedá padnout.
V této církvi jsem se narodil a chci v ní i umřít, a bude mi tak nesmírnou ctí !
